RNDr. Hana Bubeníčková, ředitelka TyfloCentra Brno, o.p.s., je absolventkou oboru Matematické systémy a informatika Přírodovědecké fakulty MU Brno. Od roku 1994 pracuje v oblasti sociálních služeb pro osoby se zrakovým postižením, ale již předtím se tomuto odvětví věnovala ve svém volném čase.
Více informací o paní ředitelce můžete najít na tomto odkaze.
Jak vlastně vznikla potřeba založit TyfloCentra v České republice?
Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých byla na konci devadesátých let velká organizace. Sloužila jako místo, kde se mohli lidé sejít, popovídat si o svých problémech, dělat společné aktivity, ale její velká část byla věnována i odborným službám jako rehabilitace, tyflotechnické pomůky, výcvik vodicích psů, digitalizace a mnoho dalších. Byla to celá řada odborných středisek, která spadala pod jedno vedení. Vlivem problémů s finanční podporou v roce 2000, které by měly za následek útlum služeb a projektů, vznikla potřeba osamostatnit odborné služby.
V roce 2000 jsem byla pověřena TyfloCentrum Brno založit, najít osoby, které by vstoupily do správní a dozorčí rady. Zorganizovali jsme naše první setkání, kde se schválila Zakládací listina, jejíž součástí bylo i jmenování správní a dozorčí rady. Mně tehdy nastal velký úkol, a to podat první projekty pro nově založené TyfloCentrum Brno. To ještě neměla společnost žádné zaměstnance, teprve až v roce 2001 mělo TyfloCentrum Brno první 4 zaměstnance. Hodně jsme bojovali s financemi, protože jsme na začátku téměř žádné neměli. Tenkrát nám hodně pomohla paní doktorka Lastovecká, tehdejší primátorka města Brna, která nám pomohla získat dotace přes Úřad práce na účelně společenská místa. První dotace pak přišly někdy v dubnu, v květnu, kdy už jsme byli tři měsíce zaměstnaní. Takže určitě to nebylo jednoduché období, ale zakladatel nám to naštěstí ulehčil tím, že na nás převedl majetek těch středisek, která jsme přebírali, mohli jsme působit v jeho prostorách. Dokonce nám věnoval i nějakou finanční hotovost, takovou malou finanční injekci. Takže jsme nemuseli začínat od nuly.
Byli jsme pověřeni zabývat se oblastí výpočetní techniky a část věnující se především volnočasovým aktivitám, se základy poradenství a průvodcovské služby.
Jaké ty začátky byly pro Vás? Zní to jako velká výzva…
Já jsem znala IT techniku, ale co se týkalo ostatních oblastí, to pro mne bylo nové. Byla to pro mne hodně velká výzva, protože najednou jsem se kromě techniky, které jsem se věnovala od roku 1994, musela naučit organizovat i ostatní oblasti, zjistit, jak fungují. Ze začátku jsem si moc nedokázala představit, jak tyto dvě oblasti budou vedle sebe působit, a jak to dáme dohromady. Ale postupem času bylo jasné, že cesta, kterou vymyslel tehdejší prezident SONS, pan Milan Pešák, byla správná.
Takže začátky byly zvláštní, protože jsem se najednou dostala do oblasti, kterou jsem do té doby nikdy nedělala. Navíc na mě padla tíha rozhodování a odpovědnosti, které věci se realizovat budou nebo nebudou. Ono to může působit na první pohled jako fajn, že si budu dělat „co chci“, ale tak to samozřejmě nebylo. Museli jsme získat finanční prostředky, abychom se o sebe mohli se vším všudy postarat. To znamenalo například podávání projektů, to jsem do té doby nikdy nedělala, i když jsem o tom měla nějaké povědomí ze SONS. Pak tu byla odpovědnost za zaměstnance, organizování veškeré činnosti, zda je všechno v pořádku…
Co vás vůbec přivedlo k práci v sociální sféře?
Já sama jsem zdravotně postižená, a i když po dobu školní docházky jsem byla velmi samostatná a nepotřebovala jsem jinou skupinu lidí, než jakou jsem kolem sebe od malička měla, přesto jsem si samozřejmě uvědomovala, že jsem trochu jiná než ostatní. Ale teprve později, až jsem začala pracovat, u mě vyvstala potřeba vyplnění volného času. Kamarádky byly vdané, měly děti. Věděla jsem o Klubu zdravotně postižené mládeže, mohla jsem zde potkat své vrstevníky. Tam jsem potkala třeba Pepu Konečného, který dnes v TyfloCentru Brno pracuje.
V Klubu jsem našla naplnění volného času, díky aktivitám a víkendovým akcím, které se tu pořádaly. To bylo v době, kdy už sem začínala ze zahraničí přicházet nová technika a zrovna Pepa Konečný mi ukázal první počítač pro nevidomé – Eureka A4, což pro mě jako programátorku bylo nesmírně zajímavé. Vůbec jsem si tehdy neuměla představit, že by nevidomý mohl pracovat s počítačem. Zjistila jsem, že v Eurece je například překladač programovacího jazyka, to pro mě bylo fantastické. Díky tomuto jsme s Pepou začali pořádat kurzy pro nevidomé, aby se naučili, jak pracovat s počítačem a třeba i programovat. To byla velká věc, protože to byla první pomůcka šitá na míru nevidomým.
Tehdy jsem si začala uvědomovat, že více než programování mě baví právě výuka. Už v té době jsem ve svém tehdejším zaměstnání učila nově nastupující zaměstnance obsluhovat počítač, takže v tom učení jsem se našla. A protože Pepa Konečný byl velmi aktivní v komunitě nevidomých, mohl mě zvát na jejich setkání a nakonec jsme začali dělat v Brně kurzy obsluhy Eureky a programování. Jezdila jsem do Prahy, Olomouce, a vedla jsem kurzy obsluhy počítače pro nevidomé a hlavně programování. Z té doby mám hodně kamarádů a rádi na tyto zlaté časy začátků techniky pro nevidomé vzpomínáme.
Nakonec jsem začala cítit, že bych se tomuto mohla věnovat naplno, takže v roce 1994 jsem začala pracovat v Digitalizačním a výukovém centru v Brně tehdejší České unie nevidomých a slabozrakých. V té době nebyla žádná metodika, žádný koncept, takže to jsme museli všechno dát teprve dohromady.
To muselo být náročné…
Já jsem měla už nějaké koncepty právě z předchozího zaměstnání, kde jsem učila práci s počítačem, ale obsluha techniky pro nevidomé je samozřejmě trochu jiná. Brzy jsem přišla na to, že pokud si ten postup nevyzkouším s vypnutým monitorem, tak správný postup nevytvořím. Byla to velmi zajímavá odborně tvůrčí činnost. Předávali jsme si i zkušenosti s kolegy ze zahraničí, z oblasti Visegrádu i z Ameriky.
Vnímáte nějaký pokrok TyfloCentra Brno od jeho počátků?
Tak co určitě ovlivnilo naši činnost, bylo vydání Zákona o sociálních službách v roce 2007. Ten upravuje, jak mají sociální služby vypadat, vymezuje určité mantinely. Sice jsme předtím měli více volnosti v tom, jaké činnosti jsme provozovali a jakým způsobem, na druhou stranu ale dnes máme o něco větší jistotu finanční podpory. Služby se také více profesionalizovaly, klienti získali větší přehled o tom, co jim služba může nabídnout a co jim neposkytne. Naše služby se vymezily na to, aby sloužily k naplňování opravdových potřeb klientů. Abychom pomáhali s tím, co klient sám nezvládne, ale vedli ho k větší samostatnosti, proto důležitou složkou našich služeb je nácvik dovedností. Motivační stránka, vedení k samostatnosti, provází všechny naše služby. A na druhé straně jde i o to, aby i pracovníci byli spokojeni, aby se zbytečně nevyčerpávali. Protože hodně lidí jde do sociální sféry s tím, že by se klidně celí rozdali… A to pak snadno vede k vyhoření.
Co se vám nejvíce líbí na práci v sociálních službách?
Hodně důležité je, aby se lidé nebáli si o pomoc říci. Nestyděli se říct „potřebuji pomoc“. Někteří lidé totiž nesnesou pomyšlení, že budou na někoho odkázáni. Mají obavy. A když se mi podařilo takové obavy rozptýlit, tak to bylo radostné. Dávat pomoc je mnohem jednodušší, přijímat ji je strašně těžké. Takže je důležité přesvědčit klienty, že říct si o pomoc není žádná ostuda.
A když pak člověk potkává ty své „žáčky“, které učil nebo kterým jsme pomohli, a oni se k němu hlásí, nebo napíšou děkovný email, tak to samozřejmě potěší.
Naše práce je také obrovská studnice nepoznaného… Mezilidské vztahy, jak vaše slova působí na druhého, z toho vzniká spousta nedorozumění. Takže je tady hodně k poznávání a hodně zkušeností, ze kterých se můžeme poučit.
Co byste vzkázala lidem, kteří uvažují o práci, nebo i dobrovolnické činnosti v sociální sféře?
Že je to práce jako každá jiná, že je možná smysluplnější, je ale i odpovědnější, protože pracujete s lidmi s nějakým omezením – někdy zdravotním, nebo i sociálním. A takovou práci může dělat jen člověk, který to myslí doopravdy a skutečně chce pomáhat.